Byli jsme na Intercampu!

Pevnost Josefov se stala na čtyři dny místem, které hostilo akci Intercamp 2016. Tohle mezinárodní setkání skautů a skautek ve věku od 11 do 17 let se do ČR vrátilo po dvanácti letech (loni bylo v Polsku a příští rok bude v Německu), čehož jsme se rozhodli využít a vyrazili téměř v plné sestavě.

Naše skupina se jmenovala Keya_Prisery_a_Lemuri, na listech organizátorů jsme navzdory tomu figurovali jako „Příšery z Lomnice“, aneb tak to dopadá při ručním přepisování. Smířili jsme se s tím a zbytek Intercampu šířili dobré jméno Lomnice.

Postavili jsme stany tak, aby vzniklo náměstíčko. Na něm jsme vztyčili stožár z latě, vysomrovaného provázku, trenek a balónků. Z našeho úhlu pohledu jsme se stali perlou subcampu 4, kde jsme bydleli (jeden z 8 subcampů velkého tábořiště), nicméně perfekcionistický šéf našeho subcampu nesdílel náš smysl pro humor a poznamenal si asi, že tihle z Lomnice jsou nějací divní, protože na nás chodil pravidelně dohlížet, jestli nepácháme něco ještě horšího. Večer byl koncert a Uďové šli pozdravit Fíka, který byl na akci jako člen týmu.

V pondělí ráno proběhl zahajovací ceremoniál, kde jsme skoro nic neviděli, protože pódium bylo daleko (stojí za to říct, že asi dvacet řad lidí za námi nevidělo vůbec nic, protože Hafík, Kuře a Wexlák vzali na záda Kanála, Šerifa a Natěrače). Alespoň jsme ale slyšeli, jak nám byli představeni superhrdinové v poměrně velkém počtu, od kterých jsme se měli v příštích dnech učit, jak be a hero.

Po ceremoniálu jsme se vydali na blok Onsite aktivit, aneb aktivit v areálu pevnosti. Tedy Lemuři a Příšery se vydaly, pro Udi bohužel žádný program nebyl. Bylo ale hezky, tak jsme si byli aktivity prohlédnout a viděli handicapované závody, volejbal s dekou, kinball, stavění akvaduktu, nebo bubenický workshop vedený Fíkem.

Zatímco probíhaly tyhle skvělosti, Hafík s Kuřetem se vydali navštívit tee-pee, co jsme viděli při příchodu a já se učila stát na hlavě. K obědu pak byl táhloš, což bylo fakt za trest, protože jsme toho uvařili moc. Soukali jsme to do sebe silou vůle a okolo procházející lidé se nám smáli.

Odpoledne Onsite pokračoval dalšími aktivitami, o kterých by vám lépe pověděl někdo, kdo na nich byl.

My Uďové jsme měli možnost trochu se řízeně seznámit na programu pro team leadery s dalšími vedoucími, který byl zakončen prohlídkou podzemí. Vcházeli jsme do něj s instrukcí, že se jedná prakticky o dvě spojené kruhové chodby a že se nelze ztratit. LZE. Za chvíli podzemím proudily v obou směrech desítky zmatených vedoucích se svíčkami v rukou. Jestli někdo věděl, kam jde, já to nevěděla. Schody dolů, svažující se chodby, klaustrofobní pocity a úplná ztráta orientace – sedím tu živá a píšu tenhle článek jen protože jsem potkala Kuře s Hafíkem, kteří mi poradili, kudy ven.

Vylezli jsme akorát včas, abychom mohli vyndat z batohů bramboru na food festival, na který jsme si vymysleli bramboračku. Navařili jsme jí kotel, ale moc úspěšná nebyla, polévka asi není správně ochutnávací jídlo, jako palačinky, nebo bigoš. 🙂 Víc o food festivalu v popiskách fotek v galerii. Stojí za to zmínit, že jsme se v rámci food festivalu pokusili zapojit do mezinárodní výměny šátků, které na takových akcích probíhají, abychom získali památku do klubovny. Koupily jsme si za tímto účelem v Junu 3 modré šátky s bílo-červeným lemem a nápisem Junák – český skaut. Bohužel, moc se nezadařilo. Štípadlu se povedlo vyměnit ten šátek s jakousi Němkou za šedý šátek… ano, český šátek lesní školy. No nic. 😀

Večerní program se nesl pro děti ve znamení údajně skvělé elektroswingové diskotéky, kterou si všichni moc užili. A zatímco Lemuři a Příšery tančili v kotli, my jsme pili kofolu a povídali si s Robertem ze Scarabea a s Polkou, se kterou jsme se seznámili na food festivalu. Zjistili jsme, že polští skauti nepoužívají přezdívky a že Klaudia nechápe, že my je máme. Když zjistila, že Kuře je kuře (kurczak), smála se asi pět minut. Když zjistila, že mu je už 21 let, smála se znovu a začala mu říkat Stary Kurczak.

V neděli ráno byla mše. Hodně foukalo, takže jsme tam pořádně vykosili. K naší velké lítosti to byla polní mše bez jakékoliv hudby, což ale nemrzelo jen nás, ale i polské skupiny na mši, tak se ve vhodných chvílích zpívalo spontánně. Bohužel, nedošlo na Trollovu oblíbenou píseň „Sýkorky rozezpívej“, ale na táborových polních mších si to vynahradíme.

Po mši jsme vyrazili na Hike, alias celodenní výlet v okolí pevnosti a v Jaroměři samotné protkaný aktivitami a superhrdinskými úkoly. Měli jsme na něj vyrazit s nějakou zahraniční skupinou a dohodli jsme se, že půjdeme společně s osmi Němci. K naší velké lítosti nebyli vůbec komunikativní, tak jsme se spolu prakticky nebavili. Škoda. Vrátili jsme se z Hiku a těsně si stihli natisknout trička logem Intercampu.

Když jsme vařili kuskus k večeři, dostali jsme oznámení, že bude rychlá a prudká bouřka. Zalezli jsme do stanů a kravili. Tak mě to vyčerpalo, že jsem usnula a zaspala večerní schůzku vůdců skupin. Když jsem si pro informace vyrazila opožděně, dostala jsem vynadáno, že máme bordel a naše nádobí lítalo po subcampu (a do nedaleké ohraničené oblasti u řeky chráněné jako Natura 2000, což znamená, že tam ohrožovalo vydry nebo co), takže to všechno posbírali do pytle. Kuře se tak plný štěstí znovu shledal se svou zelenobílou jídelní miskou, kterou považoval za ztracenou. Po bouřce někteří vyrazili do epesní (a úžasně smrduté) čajovny Tunel, zbytek spal.

V pondělí už nás čekal jen ukončovací ceremoniál, kde jsme zjistili, že superhrdinové jsou skauti jako my a že i my jako skauti můžeme být hrdiny pro lidi okolo nás. Pak jsme se vydali na cestu domů.

Ráda bych svůj zápis uzavřela pár čísly:

18 lidí
3 noci
1 sprcha (ano, já, zbytek smrděl)
112 fotek na oddílovém rajčeti 🙂

Terka