A protože…

…všechno má svůj konec, dokonce i tenhle příběh, nadešel konečně den, kdy se před nimi ukázal kraj, kde se Bilbo narodil a kde byl vychován, kde znal každý kousek země a každý strom tak dobře jako své vlastní ruce a prsty u nohou. Když vstoupil na nízký pahorek, uviděl v dálce svůj vlastní Kopec a náhle se zastavil a zarecitoval:

Cesty vedou dál a dál
přes hvozdy a pohoří,
v klínu věčně stinných skal,
řek, jenž touží po moři;
sněhem mnoha krutých zim,
kvetoucí pak lučinou,
přes trávu i kamením,
pod horami, pod lunou.

Cesty vedou dál a dál
pod mraky i hvězdami,
ale ten, kdo cestoval,
teď se domů vrátit smí.
Kdo zřel meč a plameny,
kdo zná slují děs a chlad
luh teď uzří zelený,
známý vrch a známý sad.

Gandalf se na něj podíval. „Můj milý Bilbo!“ řekl mu. „S vámi se něco stalo! Vy už nejste ten hobit, co jste býval.“